____________________________________________________________

____________________________________________________________

Tak, podzim ubíhá, každým dnem může začít mrznout.

A příští týden má přijet Martin na bílém koni....

Ze zimy mám trochu obavy. Eltík už rozhodně není to malé přihlouplé miminko.

Vyrostl z něj opravdu velký a mohutný kůň - dnes přišel den "D", den, kdy

jsem se na něj prvně sama nevysápala.

Výhra je, když najdu nějakou kolej, nebo drn. Jinak jsem ztracená.

I když se mi podaří už dát nohu do třmenu, pak nedosáhnu nahoru na druhou

stranu sedla, abych se chytila.

Takže je dost možné, že k Ježíšku dostanu nějaké štokrle na doma a za silnicí

budu mít instalovanou nějakou (véééélkou) cihličku.

Přesto, že je Eltík stále takovým dobračiskem, je to zkrátka silný

a zdravý kůň, takže občas bývá rozverný a veselý, pod sedlem nevyjímaje.

Proto jsem zvědavá, jak bude zima probíhat, protože nemáme možnost haly.

Asi před týdnem jsme se rozhodli, že ho zvážíme.

Došli jsme na velkou moderní váhu, já s ním nastoupila a když vyšel manžel

a řekl, jen tak vlažně: Sedmsetšedesátpět.......připadlo mi to jako zdařilý vtip.

No, ale chtěla jsem vědět, kolik opravdu váží, prostě jsem byla zvědavá.

A on to nebyl vtip, fakt ne. Doma jsem odečetla sebe se sedlem, uzdečkou

a botami a vyšlo mi, že ten náš konďa - ponďa váží neuvěřitelných 690 kilo.

Asi týden jsem to nemohla rozdýchat - není mu ještě ani 4,5 roku a mě mírně

děsí, co z něj nakonec vyroste.

I tenhle fakt mi potvrdil, že víc než teď pracovat nemůže, že musíme stále

opatrně kvůli kloubům.

____________________________________________________________

V lekcích pracuji stále na tom samém. Trvám na tom, aby byl kulatý a lehký,

lehkost pak není jen v otěžích, ale v celkové poslušnosti na holeň a sed.

Občas začne zlobit, jako každé děcko, takže si to vyříkáme a jde se dál.

Už ho tak často nepouštím nosem na zem, jen občas, pro uvolnění

a protažení hřbetu, nebo pro uklidnění mysli. Požaduji, aby šel za udidlem

a dávám dobrý pozor, abych měla stejný kontakt na obou otěžích.

Nos na zem děláme pouze v klusu - ve cvalu to není žádoucí, protože by

kůň spadl na plec. Neznamená to ale, že ve cvalu nepustím otěže,

abych si ověřila, že se skutečně nese úplně sám.

____________________________________________________________

Ve cvalu ho zkouším poslat do středního cvalu a zase brát zpět.

Byl překvapený, ale rozumí tomu dobře, musí na mě dávat pozor

a ne myslet na blbosti.

Velmi dobře už dokáže zaskočit do cvalu z kroku.

Ať už zaskakujeme z klusu nebo kroku, mám na paměti, že pokud chci mít

kvalitní cval, vždy musí být kvalitní chod před ním.

Nesmím ho nikdy před zaskočením nechat tlačit do ruky, nebo dovolit,

aby nebyl kulatý a uvolněný. Tohle pravidlo zkrátka platí.

V kroku pak děláme dovnitř záď a kontra dovnitř záď, také překrok,

nebo cikcak - ustupovat a překrok a obráceně.

Reaguje dobře, něco z toho pomalu zkoušíme i v klusu.

Stále mě trápí můj sed, občas se předkláním, strkám levé rameno dopředu,

a když přijde nějaký problém, na který se musím víc soustředit,

moje zlozvyky jsou připraveny k akci.

Sed je přitom strašně důležitý, musí být co nejvíc precizní.

Jak by mohl být dokonalý kůň, když není dokonalý jezdec?

____________________________________________________________

____________________________________________________________

                                                    Zpět

____________________________________________________________