Teď v září je to přesně rok, co jsem změnila po 23 letech práci. Byl to pro mne

    krok plný odvahy, protože jsem odcházet nemusela, ale dnes už se mohu po tom

    roce ohlédnout a říci, že to byl i krok správným a dobrým směrem.

    Když jsem nastoupila na nové místo, po týdnu bylo nutné odjet na 14 dní na školení

    do Plzně. Doma Eltík nemohl zůstat a tak jsme ho odvezli na počátku září

    na měsíc na “intr” ke Katce Štěpánkové do Jezbořic.

    (Tímto bych chtěla Katce Štěpánkové znovu poděkovat za skvělou péči o mého

    rozmazlence a každému mohu ustájení u ní vřele doporučit).

    ____________________________________________________________

   

    Potom nastaly perné dny v mojí nové práci a já první týdny upadala do stavu

    zoufalství a říkala jsem si, že tohle se nikdy nenaučím,

    hleděla jsem do obrazovky a netušila vůbec kde jsem.....když jsem začala

    nějakou práci a najednou to šlo, v další minutě jsem narazila na něco, co mě

    spolehlivě zastavilo a znovu uvrhlo do nutnosti se s někým poradit.

    Po dvou a půl měsíci jsem se trochu začala orientovat a obsluhovat první

    zákazníky. Po čtyřech jsem přestala propadat zoufalství :-) a teď už se

    to snad prolomilo a jde to, i když občas narazím na něco úplně nového a musím

    pro radu. Ale tak to asi má být a já jsem opravdu spokojená a pevně věřím,

    že to tak zůstane.

    ____________________________________________________________

   

    Moje skomírající jezdectví ovšem šlo celý podzim k šípku. A přišla strašně

    rychle zima a byla pitomá z nejpitomějších. Jeden den to bylo podmrzlé

    a druhý den zas příliš hluboké a já se ani přes svátky nenaladila zpět k ježdění.

    Jaro pak dlouho nepřicházelo a já stagnovala jako ještě nikdy.

    A když se konečně počasí ustálilo a dalo by se stabilněji pracovat,

    následovalo zjištění, že jsem ve slepé uličce....

    Nějak převládl pocit, že stojím a nikam se nedokážeme s Eltíkem posunout.

    Některé věci jsem nedokázala vyřešit a najít na ně odpověď.

    A já, jakkoli mi to není podobné, tak jsem to prostě vzdala.

 

    ____________________________________________________________

   

    A pak v létě, nějakým řízením osudu, prostě náhodou, (každý tomu nějak říkáme),

    byl na několik týdnů volný box u Jana V.Geeta v Paceřicích.

    A přišla velkoryse podaná ruka přítele, který mi pomohl vrátit se zpět na tu

    cestu proklatého jezdeckého umění....a já se znovu přesvědčila,

    jak málo toho umím, jak snadno se nechám od Eltíka "nachytat" a jakým

    blázínkovstvím je moje ježdění na louce, bez člověka, který zná, ví a vidí,

    bez zrcadel...Za několik lekcí byl Eltík v režimu "ANO, JÁ PRACUJI" a já

    v srdci živím trochu naděje, že to nepokazím úplně a hned a podaří se mi koníka

    víc vycvičit. Viděla jsem, že i přes svoje fyzické nedostatky a limity je to

    parťák, který svým charakterem a snahou dokáže naznačit či předvést i těžké

    věci ve výcviku, piaf i pasáž. Teď už jen kdybych to uměla - dokázala i já.

    ____________________________________________________________

 

    Pevně doufám, že teď po tom ošklivém dušičkovém počasí přijde trochu babí

    léto. Jak byla pitomá zima, pitomé jaro a nemastné léto, zasloužili bychom si to.

 

    Chtěla bych Vám všem popřát odvahu a sílu ke změnám které chceme nebo

    i nechceme. Někdy je člověku třeba prožít půl života, aby najednou procitl

    a něco poznal. Někdy je třeba zmobilizovat všechnu odvahu, někdy zas svolat

    všechny síly k pokoře. Trpělivý čtenář ví, že nemám na mysli jen  jezdectví.